AGRESE U JEZDCE
23.11.2021 20:49
- AGRESE U JEZDCE -
Známe to všichni. Naprosto nestíháme. Přijdeme z práce, doma máme hodně věcí, co je nutné udělat a do stáje vjíždíme již se zpožděním. Do toho stačí, aby ve stáji někdo něco podotkl a v nás to vře. Nemáme dnes zrovna pěkný den a říkáme si, že jsme měli asi opravdu raději zůstat doma, ale cožpak to jde, když náš koníček potřebuje odjezdit? Nadechneme se alespoň desetkrát a řekneme si, že nám to za ty nervy nestojí. Nebo nám koník nechce poslechnout a nemůžeme ho dostat přes kaluž. Nebo nám nechce udělat cvik na jízdárně. A tak agresivně vybouchneme.
A co je to vlastně agrese?
Název pochází z italského slova agressio = útok, napadení, agrese. Je to útočné jednání, které je zjevné a záměrné a má za cíl způsobit škodu. Ublížit živým i neživým objektům. Lidem i sobě sama. Agrese se může projevovat fyzickým napadením, ale také verbálně, například urážkami a pomluvami.
Agresi můžeme rozlišit podle několika měřítek
Může být zaměřená navenek, na ostatní lidi a věci nebo dovnitř na sebe sama. Dále ji lze chápat jako agresi verbální, která se projevuje pouze slovně a má za úkol ublížit na psychické bázi a ovlivnit emoce cílové osoby. Druhou variantou je pak agrese brachiální (latinsky brachium = paže). Projev agrese je v tomto případě fyzický, kontaktní a nejčastěji provedený rukama nebo nohama (kopání).
Navzdory tomuto dělení a popisu není nutné vnímat agresi vždy jako čistě negativní jev. Agrese může být nezdravá ovšem má také svůj přirozený účel. V určité intenzitě má velmi pragmatické využití. Agrese původně sloužila a ve zvířecí říši stále slouží k ochraně území a obraně rodiny (smečky v případě zvířat). Agrese je neodmyslitelnou a přirozenou součástí lidské psychiky a chování stejně tak jako je nepostradatelná u všech živočichů. Agrese sloužila vždy k obraně, ochraně, hájení zájmů a území, získávání potravy, porážce nepřítele. Agrese byla nutnou schopností pro přežití rodu. Její nedostatek mohl mít za následek vymření celé skupiny obyvatel nebo živočišného druhu. Naopak ve vysoké míře je agresivita destruktivní a nežádoucí.
Dále se tyto projevy rozdělují na agresi impulzivního charakteru, která je lépe vnímaná ve společnosti, jako přirozená reakce na nenadálou situaci a na druhou možnost, agrese předem připravenou, která je společensky nepřijatelná.
A jak na agresi?
Nebýt agresivní je těžká věc. Když jsme byli prťata, reagovali jsme na nepohodlí (hlad, plnou plínu) agresivně - řvali jsme. Později jsme zjistili, že efektivnější je se vztekat, vyhrožovat, nadávat a hrozby plnit - útočit. Přestože nás za to někteří lidé neměli rádi, svého cíle jsme byli schopni dosáhnout a zvykli si na to. A teď, když sami sebe považujeme za hotové (ti soudnější z nás za téměř hotové) vyspělé bytosti, to máme změnit. Ale jak?
Samotné agresivity, tedy tendence hrozit nebo útočně jednat, se nezbavíme. Každý z nás ji v sobě má jako součást své osobnosti - někdo méně, někdo zase více. A zbavit se jí by ani nebylo žádoucí, protože je pro nás důležitá jako způsob sebeobrany organismu při nějakých krizových situacích. Jednoduše nám dává energii krizi zvládnout. Avšak je třeba se naučit s agresivitou pracovat tak, aby tato dodaná energie byla využita konstruktivně a aby naše reakce byla adekvátní na míru hrozby, jíž jsme vystaveni.
Abychom mohli se svou agresivitou něco dělat, je potřeba nejdřív zjistit, v jakých situacích ji u sebe můžeme čekat. Sklon jednat agresivně máme především v situacích, kdy nejsou uspokojeny naše potřeby a chce to zjistit, co je přesně ten spouštěč.
A jak na to?
1) snaž se uspokojovat svoje potřeby (dodržovat pravidelný denní rytmus, abychom nebyli unavení, zdravě jíst, abychom nebyli frustrováni hladem, pečovat o své vztahy s okolím, zkrátka žít tak, abychom byli co možná nejvíc v pohodě)
2) dávat průchod svým emocím
3) naučit se rozlišovat, co opravdu k životu potřebujeme a co ne. Jestli je pro nás opravdu nutné závodit, mít dvacet sad od Eskadronu a k tomu čtyři uzdečky, například.
Těmito opatřeními sice trošku zmenšíme riziko, že se dostaneme do situace, kdy mozek bude navrhovat agresivní řešení, ale úplně se jich nezbavíme. Čas od času se objeví a je pak na nás, abychom tuto situaci zvládli. Potlačit agresivitu pak není úplně nejlepší řešení, protože se v nás bude kupit a s každým dalším vystavením se obdobné situaci bude napětí růst, až jednou vybuchneme (znáš to - stokrát přejdeš něčí nešvar jakoby bez povšimnutí, ale po stoprvé už to nevydržíš a je zle). Další opatření by tedy mohlo znít:
5) nedusit v sobě napětí.
Ale také naopak nekontrolovatelně uvolnit agresi není dobré. Pokud je to jen trochu možné, je dobré
6) nereagovat bezprostředně - pokud máš čas nepříjemnou a ohrožující situaci vstřebat, vyhodnotit míru hrozby a účinnost možných řešení, bude tvoje reakce určitě lepší než v bezprostředním afektu. Je však jasné, že odložit reakci není možné vždycky.
Takže se vždy zkuste nadechnout a neřešit hned nějaký nezmar křikem a nebo vztekáním se. Raději odejděte a jděte si například zaběhat, vykřičet se do lesa a nebo si postěžujte u kamarádky. Snažte se ke svým koním chodit klidní, bez stresu a i když to třeba v tu dobu nevypadá, to že vám v tu chvíli kůň nechce klidně stát, není jeho chyba. Věřte mi.
A otázka nakonec. Zažili jste u sebe agresi, nebo ne? Jste klidní a nebo jste člověk, co se rychle naštve? Já se přiznám, že ano. Ne jednou jsem takto reagovala, spíš jsem jen nadávala, ale jednou jsem vybouchla. A dodnes toho lituji.