(3) PÁDY
09.12.2018 00:54
Třetí díl z rubriky pádů je zaměřený na úrazy páteře. Jak málo stačí ke katastrofě. Oba příběhy mají společné, že šlo o blbou náhodu, u koní, kterým lidé věřili. Z toho důvodu mně osobně přijde, že argument proč nosit přilbu nebo vestu, když kůň je 100% a věřím mu, je mimo, protože nikdy nevíte, co se může stát.
Což tyto příběhy potvrzují. Stejně tak na toto odkazuje i příběh vydaný před týdnem, kdy se hrůzný pád stal na koni pro hiporehabilitaci, aniž by za to kůň nebo jezdec vůbec mohli.
1. příběh
Jela jsem na svém koníkovi A1/1 na vyjížďku trasou, kterou jsme oba znali, jeli jsme lesem, poté na velikou louku, kde jsem Kasíka nechávala vždy popást. Tentokrát jsem nesesedla, povolila otěže a jen jsem ho nechala ukousnout si poslední říjnovou trávuv - loni 20. října. Po nějaké chvíli jsem řekla „Kaší, jedeme domů” a pobídla ho do klusu. Dovolím si říci,že reagoval snad i na myšlenku. V klusu se ale najednou zapíchl a dal hlavu dolů, nečekala jsem to, nepustila otěže a ty mě stáhly. Spadla jsem na obličej, asi jsem udělala kotrmelec a zůstala nehybná ležet. Nějak se mi podařilo vyndat mobil a zavolat sousedé. Ta následně přijela a volala vrtulník. V nemocnici vyřlkli verdikt - zlomený 5 krční obratle, kontuze míchy, ochrnutí na celé tělo. Operace, rehabilitace a převoz po měsíci do Rú Kladruby. Tam mě učili chodit, záviděla jsem lidem, kteří chodili o francouzkých holích. Nevzdala jsem to a řekla si, že odsud odejdu po svých a to se povedlo. Dodnes mi brní ruce i nohy, ale chodím. Sice o jedné vycházkové hůlce, ale chodím. Do sedla bych se chtěla vrátit, ale lékaři to nedoporučují. Koníka mám ustájeného u známých, nedokážu se o něho ještě sama postarat, tak uvidím, jak to bude do budoucna, ale asi to mé zlatíčko a splněný sen budu muset prodat.
2. příběh
Byla to vyjížďka jako každá jiná s naší partou. Stalo se to 14.8. V ten den jsem jela jako poslední a to byla asi chyba. Trasa byla taková, jakou jsme jezdili skoro pořád. Hlavně na vyblbnutí koní po sklizni ideální. Manžel s holkama jeli přede mnou a já s mým valáškem jsme jeli jako poslední. Víc si nepamatuju. Jen až na mě mluvil saniťák ze záchranky. Podle videa z kamery na helmě, Jahny zakopl a letěli jsme k zemi oba. On se zvedl a běžel dál, ale já už ne. Co si dál pamatuju, tak jak ležím v nemocnici a nade mnou stála mamka, sestra které brečely a manžel který mě uklidňoval a vysvětloval, co se stalo. Prošla jsem řadu vyšetření. Zjistili, že mám otřes mozku, pneumotorax, roztříštěný 8mý obratel, který mi mohl zasáhnout do míchy. Stal se ze mě na týden doslova ležák. Kvůli pneumotoraxu byla operace riskantní, proto se muselo čekat. Pak přišel konečně den operace a já se už nemohla dočkat, kdy mě pustí domů a já začnu zase jezdit. Po operaci zamnou docházela sestřička z rehabilitací a cvičila cviky na posílení zad. Po třech dnech od operace jsem se začínala učit vstávat z postele a pomalu chodit s chodítkem. A to opravdu nebyla žádná sranda. Při každém posazení na postel se mi začalo dělat špatně. Byla jsem z toho zoufalá, ale z představy jít domů jsem se nevzdávala. Pomáhal mi ve všem nejvíc můj manžel, který mě v tom nenechal. Po dvou týdnech jsem konečně jela domů. Zakázané jsem měla všechno, jenom ležet a cvičit. Ale mě to nedalo. V prosinci jsem už seděla na koni. V lednu jsem prošla rehabilitacemi a v únoru i když mi to doktor moc nedoporučoval (hlavně kvůli pádu) jsem začala jezdit častěji. Na začátku dubna jsem odjela hobby závody. Naštěstí mě nic nebolí a nemám žádné problémy. Ale opravdu se může stát cokoli v jedné vteřině i na koni kterému věříte a důvěřujete. Měla jsem obavy se vrátit zpět do sedla. Ale jakmile jsem si sedla žádný strach ani obavy už na místě nebyli.
Všechny příběhy budou zveřejněny anonymně. Všechny příběhy jsou zveřejněny se souhlasem autorů. Příběhy vychází každou neděli večer. Stále můžete do zpráv zasílat své příběhy, ohledně pádů. Jedná se o sérii, která by měla fungovat nepřetržitě v případě, že bude dostatek příběhů ke zveřejnění.