(1) PÁDY
24.11.2018 01:01
Dnes konečně přicházím s prvním dílem mé nové rubriky, která bude zaměřena na pády. Oslovila jsem větší počet lidí, kteří mi napsali své příběhy. Vybírala jsem pády, které dopadly opravdu blbě. Z některých se aktéři vyléčili, někteří bohužel ne a mají doživotní následky.
Některé příběhy jsou opravdu šílené a opravdu obdivuji lidi, kteří se s různými zraněními zvládli poprat a dále jezdí. Příběhy budou rozděleny do článku podle charakteru. Většinou budou dva, někdy jen jeden.
První díl s názvem Když selže vybavení, má upozornit na to, že by všichni měli dbát na to, aby měli vybavení v pořádku. Neodkládat koupi nové věci s tím, že ta stará ještě jakž takž vydrží. Nakonec se vám to může opravdu vymstít, což se stalo u prvního příběhu. V tom druhém pak bohužel selhaly bezpečností třmeny.
1. příběh
Jezdila jsem v té době trakénského valacha který si rád zaběhal, v plánu s ním byly i hobby dostihy. Mým úkolem bylo ho trénovat a připravit. V den mého pádu jsme vyjeli se známými na klasickou vyjížďku, která končila několikakilometrovou cvalovou cestou podél pole. Nestíhala jsem a tak jsem ho jen rychle vyčistila, naházela na něj cajky – uzdečku a starší dostihové sedlo a vyjeli jsme. Celou dobu šel v pohodě ve všech chodech. Až na konci, když už jsme se od ostatních odpojili, a vydali se domu se leknul, nebo možná spíše využil situace a odskočil. Bohužel mi také zakousl udidlo a mne tak nezbylo než si opět stoupnout do dostihového vajíčka a snažit se to ustát. Odskočil u Dobřichovic a vyrazil podél cyklostezky směrem na Černošice, kde měl stáj. Po několika cvalových skocích, tedy ve chvíli kdy už nabral plnou rychlost mi nečekaně praskl třmenový řemen. Věděla jsem, že potřebuji nové, ale jaksi jsem to podcenila. Po prasknutí řemenu a na koni který nehodlal brzdit jsem mu spadla pod kopyta. Nějak se mi naštěstí vyhnul, ale utekl. Podle zvuku jsem slyšela že vběhl na cyklostezku a tak jsem předpokládala, že zamířil domů. Ihned jak jsem se vzpamatovala, zavolala jsem městskou policii, bohužel místo do Černošic jsem se dovolala do Prahy, řekli že informaci předají ale doporučili mi volat i PČR jelikož kůň měl namířeno na hlavní silnici. To jsem také udělala a PČR vyslala dva vozy – jeden z Dobřichovic, který mne vyzvedl na poli a kontrolovali, zda kůň nezamířil za skupinou, druhý v Černošicích který jel od stájí naproti koni. Zároveň mne napadlo, že domů poběží přímo kolem hasičů tak jsem informovala i je. Při pádu jsem si poranila nohu, strach o koně byl ale silnější a tak jsem sanitku odmítala, do doby než jsem měla jistotu, že je kůň v pořádku. Koně nakonec odchytila údajně městská policie s hasičema až u stáje, kam ho doprovodili auty. Ve chvíli, kdy mne hlídka z Dobřichovice přivezla, kůň byl odstrojený, nakrmený a zadekovaný ve stáji.
Při příjezdu do stáje a ujištění se že je kůň v pořádku se začal více řešit i můj stav. V tu chvíli jsme zjistili, že krom pohmožděnin, je kotník v mnohem vážnějším stavu, než se původně zdálo a tak mi tu rychlou policie zavolala. V nemocnici se ukázalo že mám vykloubený kotník a nějaké ty pohmožděniny a drobné vnitřní krvácení. Přes dva měsíce jsem měla nohu ve fixaci. Další tři měsíce snaha o rehabilitaci. Na začátku po pádu x celotělové CT kvůli kontrole vnitřních hematomů. Kůň v pořádku ale vyděšený. PO třech měsících od pádu jsem začla jezdit na krokovky s jiným koněm, na toho, ze kterého jsem spadla jsem se vrátila až po téměř půl roce a dalších několik měsíců mi trvalo než jsem sebrala odvahu znovu nacválat. Důvěra v tohoto koně se už ale nikdy plně neobnovila jelikož – mohl zastavit ale nechtěl, rozhodl se běžet. Nakonec zasáhl asi osud a já ho přestala jezdit úplně - majitelka ho prodala a já se odstěhovala a pořídila si svého koně.
2. příběh
Pohybuji se u koní cca od 6 let, jezdila jsem na jedné velké kobyle (krok, klus na jízdárně) pár pádů z ní bylo, poté nastal ten větší (horší otřes mozku, týden na jipce, poté týden v nemocnici na pozorování), ovšem mě to neodradilo a jezdila jsem na ní stále, jelikož se naši báli, pořídil se poník. Z něho bylo také x pádů, ovšem jeden byl trochu horší. Po pádu z kobyly jsem dostala bezpečnostní vestu, helma byla samozřejmost. Na poníka jsem měla také bezpečnostní třmeny. Bylo mi cca 10 let, jely jsme s holkami do terénu a co se nestalo. Poníkovy pod nohami vyběhl zajíc, začal vyhazovat a já „spadla“. Spíš mi noha propadla bezpečnostním třmenem, který nevypnul (zámky na sedle byly také otevřené, ale asi jak jsem byla lehká tak to drželo). Takto mě vláčel nějakých 200 m, poté se mi noha ze třmenu nějak dostala. Výsledek byla rozervaná vesta, prasklá helma (zadníma nohama mě párkrát kopl do hlavy). Na to jak to hrůzostrašně vypadalo, jsem měla jen otřes mozku, servaná celá žebra a záda do krve (jen si pamatuji jak mi pinzetou vyndavali z kůže trávu a jehličí a jak jsem řvala), nalomený kotník, a menší, ale hlubokou „trhlinu“ na noze. Každý den jsem chodila na převaz žeber a zad + mi každý den sundavali dlahu z nohy, aby mi mohly vyčistit trhlinu na noze. Po vyléčení jsem šla opět jezdit. Neměla jsem a nemám problém s ježděním, ani s problémovými koňmi, ale od této doby mám takový divný pocit, pokaždé když jdu do terénu. Ať už sama nebo s někým dalším. Spíš je to takový psychický blok než fyzický. Vestu jsem jako malá nesnášela, teď jsem ráda, že jsem ji v ten den měla, bůh ví jak bych dopadla. Určitě by to bylo také lepší kdyby bezpečnostní třmeny fungovaly tak jak měly, ale to už je nyní jedno. Nyní na ježdění ať už jen na krokování nosím bezpečnostní helmu a bezpečnostní třmeny (a doufám že mě toto už nikdy nepotká).
Všechny příběhy budou zveřejněny anonymně. Všechny příběhy jsou zveřejněny se souhlasem autorů. Příběhy budou vycházet každou neděli večer. Stále můžete do zpráv zasílat své příběhy, ohledně pádů.