NA 2 TÝDNY NA SARDÍNII U KONÍ
19.07.2018 02:23
První 2 týdny v červenci jsem strávila na Sardinii, kde jsem pomáhala v jedné menší stáji jezdit jejich koně (resp. poníky). Za to jsem měla ubytování a stravu zadarmo. Byla to vlastně taková fajn dovolená spojená s koňmi, protože když byl čas, jeli jsme k moři či do nejbližšího města Olbie atd., takže jsem mohla ze Sardinie i něco málo vidět (a že je tu toho k vidění hodně!).
Můj úkol tedy spočíval v odježdění či lonžování 1-2 koní denně s tím, že jsem měla volnou ruku, takže jsem si mohla drezurovat, skákat či kavaletovat, jak jsem uznala za vhodné. Když byl večer čas, zkoušeli jsme s koňmi skákat ve volnosti. Koní tam bylo 5, z nichž 2 (Unciao a Gaia) byli hlavně pro děti a já si na ně proto sedla snad jen dvakrát a jinak jsem jezdila zbylé 3, kteří pod děti spíše nechodí, protože by je děti neujezdily. Prvním koněm byl Pisolo, 20-letý valach sportovního poníka, s výkonností v parkuru 120 cm, který umí pěkně překvapit prudkým zastavením, pokud mu jezdec kecá do rytmu chodu, ale jinak opravdu příjemný kůň na ježdění, dokáže pěkně reagovat a jezdci i vyhovět. Opravdu se mi s ním pracovalo moc dobře. Další byla Sharaby – kobyla, která má v sobě 80% araba, ale má takovej pupek, že vypadá velmi vtipně :D Ale jinak je celkem šikovná a snaživá, velmi pěkně reaguje na sed, jen by potřebovala jezdce, co by si dokázal poradit s jejím temperamentem. No a třetí byla Sára, která je na ježdění tak příjemná! Nejen, že je pohodlná, je i neskutečně vnímavá, citlivá, krásně se nese, reaguje – ideální koník jak do parkuru, tak i do drezur. Byla radost na ní jezdit. Má v sobě ovšem hodně adrenalinu, takže na některé podněty reaguje až přehnaně, což je bohužel na škodu. Ale jinak je to opravdu skvělá kobča. Každý z těchto koní mi dal nové zkušenosti, něco mě naučil a já jsem za to moc vděčná :)
No a jak je to vůbec na Sardinii s jezdectvím celkově? Moc se tu nepodporuje a v podstatě tu vůbec nic neznamená. Jezdeckých center je tu velmi málo, a pokud už tu jsou, tak koně chodí 6 hodin v kuse, pasou se ve výbězích bez přístřešku (a slunce tu opravdu pálí, teploty zde dosahují klidně 45 stupňů), vypadají jako chodící mrtvoly. Co se týče jezdců, není to o moc lepší – například tam, kde jsem byla já, mnoho z nich na tréninky třeba vůbec nechodí s tím, že to ani neohlásí, nevzdělávají se, moc toho o koních neví. A pokud má koně nějaký „soukromník“, bohužel to není o nic lepší. Na mladé koně se tu až do jejich obsednutí vůbec nesáhne, takže neznají základy, a obsedání probíhá podobně jako rodeo – „prostě na něj skočíme a uvidíme“. Na koních se tu šetří, jak může, tzn. koně dostávají minimální dávky žrádla, aby za ně nemuseli majitelé tolik platit. Možná i proto jsou tu koně tak levní. Zajímavé je i to, že koně se tu kupují a prodávají ne podle původu či přiježděnosti, ale podle vzhledu. Mnoho lidí má tedy doma koně, kteří mají velmi dobrý původ, ale prodají ho za levno, protože není tak hezký. Naopak někteří koupí klidně i chromého koně jen proto, že je krásný. A pokud chce někdo dát koně na jatka, musí být zapsaný jako jateční kůň v registru. Pokud tam zapsaný není, na jatka nemůže.
Celkově je Sardinie velmi zajímavá, nejen z turistického pohledu, ale i z pohledu mentality místních, ale to už by bylo jiné povídání. Každopádně toto byla jedna z nejlepších dovolených, na které jsem byla. Poznala jsem nová místa, nové lidi, novou kulturu, vyzkoušela jsem si různé typy a charaktery koní a celkově jsem si to strašně moc užila a vůbec se mi domů nechtělo.
Smilling Lussie